Almanach soutěže Literární Varnsdorf 2012
Editor Milan Hrabal.
Ilustrace Dita Smělá.
Fotografie a koláž Ilona Martinovská.
Návrh grafické úpravy a obálky s použitím kresby D. Smělé Milan Hrabal.
Redaktorka Kateřina Janésková.
Korektury Miroslava Müllerová.
Varnsdorf, Městská knihovna Varnsdorf 2012
78 s. Náklad 150 výt.
Tisk a knihařské tiskárna SOŠMGP, Rumburk.
Publikace vyšla s laskavým přispěním města Varnsdorf.
ISBN 978-80-86409-39-9 (brož.)
Cena: ….. Kč
Sborník desátého ročníku varnsdorfské literární soutěže publikuje ukázky z prací 14 autorů. Obsahuje také medailonky autorů, výsledkovou listinu soutěže a fotoreportáž ze setkání autorů, porotců a pořadatelů v červnu 2012.
Obsah
Úvodem
Bohumír Procházka: Jak jsme chystali masopust
Veronika Svobodová: Zápisky maratoncovy
Yve Ellerová: Nevím
Doma
*** (Vešla jsem do kostela...)
Láska
*** (A co bys chtěl?...)
Oko
Vidím
Žila bych
Delicie Nerková (Felície?): V ponorce
Jozef Puchala: C'est la Vie
Kamil Princ: Noci!
Damned love
Přesluhuji
Sarabande de Noir
Hrobník
Postelový debakl
Prinzessin des Bösen
Poslední přání
Tomáš Urbánek: Úzkost
Po všem
Petr Steindl: Ocelové nebe
Barvy se mi slily
Michaela Schwarzová: *** (Mé tkáně...)
*** (Podzimní kruté námluvy...)
*** (Poledne peče mraky...)
*** (Za okny město...)
*** (Je mi jak nebi ledovému...)
*** (Pastelkami chci obkreslit...)
*** (Hladíš mě uvnitř puklin...)
*** (Podívej se na můj krk...)
*** (Jsme dvě loutky...)
Miroslava Kubešová: Až jednou
O Vánocích
Tma stiskla pramínek
Cesty na podzim
Bolest
Václav Persein: Jak jsem se nestal laureátem
Jaroslava Bošková: Vzpomínka
Ilona Pluhařová: Dovolená!
Bohumír Procházka: Prázdniny v Kostele
Ivo Fencl: Styky s Jorikou aneb Obvyklý případ doktora Jekylla a pana Hyda
Výsledková listina Literárního Varnsdorfu 2012
Literární Varnsdorf 2012 v číslech a faktech
Fotoreportáž z Literárního Varnsdorfu 2012
Fotoreportáž slovem
Autoři almanachu
Ilustrátorka almanachu
Ediční poznámka
Ukázky
Ivo Fencl
Styky s Jorikou aneb Obvyklý případ doktora Jekylla a pana Hyda
6. V kině
Jakub pracoval každý lichý týden v penzionu v nedalekém městečku a Jurika měla stále daleko do maturity. V kavárně se někdy střídali ve dvě odpoledne, ale potkával jsem i jiné Paškovy zaměstnance, zatímco okolo v muzeu se vyskytovala spíš pravěká zvířata či Tutanchamon a podobné mumie a taky já. Sledoval jsem chtě nechtě, co se kde šustlo, a jednou zase už vysvětloval cestu obzvlášť přitažlivé dámě, která ji přitom ani moc vysvětlit nepotřebovala, když vešel z horka Jakubův táta a oba nás přeletěl očima jako nějakou pochybně rozehranou šachovou partii. A sice to bylo ještě v časech, kdy jsem Joriku programově ignoroval, ale nešlo o ní nevědět, takže i proto si mě Pavel Pašek preventivně přeměřil. Ne, na Jakuba jsem neměl. Pavel zmizel uklidněn v kavárně. A já?
Když mi bylo sedmnáct a zamiloval jsem se do Zuzany, napsal jsem do dopisu, JAK ji mám rád. Odpověděla, že sice nic necítí, ale můžeme být kamarády, což prý není frází, a já...
Proč jsem se toho nechytil? Proč neusiloval?
Styděl jsem se, ale je tu jiná otázka. Kdybych se tenkrát snažil, mohl jsem vůbec uspět?
Odpověď neexistuje, nebo já ji tedy neznám, ale když mi bylo jedenatřicet a zamiloval jsem se do Ivany, i kvůli dávné zkušenosti se Zuzanou jsem se zase snažil až moc, vyzunkl s kolegou dvě, tři piva u stánku na nádraží, zamířil za Ivanou na poštu, kde jsme bývali zapojeni do tzv. přepravy, a sice nevyhrkl: „Miluji tě!“, nicméně to vůkol všichni pochopili. Chybička se tím vloudila a láska skončila dřív, než začala, a snažil jsem se sice dál, ale jen se vše zhoršovalo.
Tolik o ponurých případech styků s Ivanou a se Zuzanou. A mé styky s Jorikou? Není snad konečně na místě zlatá střední cesta?
Snadno se řeklo, jenže CO je zlatá střední cesta? Jinak ji chápeme v osmnácti, kdy se ještě na Facebooku podepisujeme Pixel Hero, a jinak ve čtyřiceti. Co dál?
Během oné osudové neděle, kdy ji Jakub přivedl do muzea, jsem za Jorikou zašel do liduprázdné kavárny jen občas, ale už tenkrát jsem totálně přímočaře pravil: „Přiznám se vám, že jsem si i normálně představil, co by mohlo být.“ A myslil jsem na tzv. dosažitelné maximum.
„A co by mohlo být?“ optala se Jorika.
„Mohli bychom třeba i do kina a předtím na kafe.“
„A nic víc?“
„Ne. Došlo mi, že víc nepůjde, a tak jsem si radši rovnou představil, že jdu s vámi i Jakubem, ale to je blbost, co? Taky to vím, takže mě nakonec napadlo představit si, že mám malého syna a jsme čtyři.“
„V kině?“ Chtěla cosi dodat, ale polkla jen chlebíček.
„V kině. A nejsem si jen jist, jestli bych nebyl tak pohlcený tím synem, až bych si povídal jen a jen s ním — a vás dva ani nevnímal. Howgh!“
A mlčel jsem. Co mě to vůbec napadlo? Ale hlavně: proč mi nedošlo, že bych mohl jít s Jorikou, Jakubem a ještě s nějakou dívkou, ať už s botami nebo bez? Proč ne?
Protože jsem Joriku miloval.
(úryvek z úryvku zveřejněného v almanachu)
Michaela Schwarzová
***
Poledne peče mraky z odpalovaného těsta
V truhlíku za oknem
schne tymián
Chci tě rozkrojit
kolmo přes jádřinec
sotva dozrály letňáče
K večeru se role prohodí
Já budu couvat
ty zůstaneš netečný
Máš šíji — střídku jablka
hebkou pod zuby
Taky máš pokaždé strach
že připálíš karamel?
Kamil Princ
Sarabande de Noir
Zdobím zdivo tapetami
(z vlastní kůže vyrobené).
Teplá krev se z tepny žene,
ve smrti jsme vždycky sami.
Vraní oko vydá plody,
ideály nejsou žádné.
Místo Boha zemi vládne
člověk — netvor od přírody.
Orgasmus je naše meta,
tak se ke mně přitul, kotě,
zahoď víru — ničí mě ta!
Tak si víno řeďme jedem,
vzkříšení by zabilo tě,
v katafalku živí jedem...