Almanach soutěže Literární Varnsdorf 2010
Vybral, sestavil, medailonky a ostatní doprovodné texty napsal Milan Hrabal.
Ilustrovala Kateřina Zákoutská.
Fotografovaly Ilona Martinovská a Zdeňka Vajsová.
Koláže z fotografií sestavila Ilona Martinovská.
Redakce a korektury Miroslava Müllerová.
Varnsdorf, Městská knihovna Varnsdorf 2010
113 s. Náklad 300 výt.
Obálku s použitím obrazu Kateřiny Zákoutské a grafickou úpravu navrhl Milan Hrabal.
Tisk, grafické a knihařské zpracování tiskárna Printia, Praha.
Publikace vyšla s laskavým přispěním Ministerstva kultury ČR a města Varnsdorf.
ISBN 978-80-86409-20-7 (brož.)
Cena: ….. Kč
Sborník desátého ročníku varnsdorfské literární soutěže publikuje ukázky z prací 14 autorů. Obsahuje také medailonky autorů, výsledkovou listinu soutěže a fotoreportáž ze setkání autorů, porotců a pořadatelů v červnu 2012.
Obsah
Úvodem
Vladimír Stibor: O zdejší krajině
Indická delší smrt
Milovaným Vysokým Tatrám
Zasílání výpisů
Vojtěch Diatka: Nebožtík anděl
Creó ergo sum
Tereza Hejdová: Čas ztrát
Nokturno
Rekviem za dospělost
Malá tradiční depka
Zmatený povzdech
Miroslava Kubešová: Naposled
V tichu
Srpnová
Nepoví...
Jana Martiniková: Na návštěvě u Kláry
Nedorozumění
Pravda o Pavlovovi
Na koho to ticho padne
Rekonstrukce
Jana Orlová: *** (Něžnými prsty...)
*** (Ostrý samet...)
*** (Vyšívám Měsíc...)
*** (Slétává mezi pavučinu...)
*** (Motýli a praskliny...)
*** (Jsem těkavá...)
Magdalena Pokorná: Nénis
*** (Uzounká pěšinka...)
*** (A přišla bolest...)
Petr Veselý: Vodoměrky
*** (už ne, už dost...)
Richard Vysloužil: Koupě rodinné hrobky
Po pětadvaceti letech
*** (Až umřu...)
Dospívání
*** (téměř celý život...)
*** (Hledal jsem Boha...)
Dušičky
Doma
Hana Šustková: Odpoledne na pokoji
Ve školce
Půjdu si a řeknu Číst
Záhřební
Jedem do tunelu
Václav Franc: Vážené vydavatelství a nakladatelství RÁJ
Vojtěch Konečný: Malý průvodce moderním stárnutím
Vítězslav Hospes: Návraty
Bohuslava Legnerová: Miláček (aneb Možná Proto...)
Tomáš Lojek: Zánik švýcarských hodinek v Jelením příkopu
Vojtěch Mečíř: Byli jsme
Vlastimil Šubrt: Zpověď
Yveta Shanfeldová: Odcizení
Výsledková listina Literárního Varnsdorfu 2010
Literární Varnsdorf 2010 v číslech a faktech
Poděkování
Fotoreportáž z Literárního Varnsdorfu 2010
Fotoreportáž slovem
Autoři almanachu
Ilustrátorka almanachu
Ediční poznámka
Ukázky
Jana Orlová
***
Něžnými prsty
žahavé medúzy
si tahám za duši
Tam venku je tma
a vracím se domů
s provlhlou duší
Až otevřu zvonek
bude tam díra
po minulé ženě
Po hořké tinktuře
po úsměvu
při kterém se usíná
Vladimír Stibor
Milovaným Vysokým Tatrám
Až spálím svoje úpisy,
ohořelá slova zašlápnu do země;
zápasím s nebeskými převisy;
někdy i prosím: Vem si mě!
Dodnes jsem ale nekoupil jed na krysy;
věřím i na mnohem drsnější tvář,
jež levituje mezi jaspisy;
do ztracených stránek balí bestiář
jako svačinu dětem na cestu;
prošlapuje jim sníh, do svahu
zatlouká pomocné řetězy.
Roztáhne náruč, zastaví lavinu
údolím plných tajících ledovců.
Prošel jsem věžemi Velké Svišťovky.
Richard Vysloužil
Koupě rodinné hrobky
se nečekaně protáhla.
Ponejprv, že snad mramor.
No a zbláznil ses?
Co by tomu řekli sousedi?
-
Neposlouchá a ví svoje.
Tam.
Bude to taky takové?
Lidská hodina uplynula.
-
Teda žulu, snad... bychom...
Říkali chlapi v práci,
že na ni ptáci
tolik neserou.
Yveta Shanfeldová
Odcizení
(úryvek)
… Snad ve čtrnácti jsem poprosila matku, aby se u otce přimluvila, že bych radši byla při cvičení sama, a matka řekla „a proč? To ti tam tak vadí, nebo co?“ a já jsem řekla „ano, vadí“, a matka řekla „můžeš se stydět, to ti ho není líto? Vždyť on má z toho takovou radost, že ti není hanba, on na tobě tak visí, hrozně by ho ranilo, kdyby věděl, že ho nechceš“ a otci nic neřekla a já jsem teda otci taky nic neřekla, protože jsem se bála. Z otce vyzařovala brutalita, pokud může brutalita vyzařovat, tak vyzařovala z něj, byl vysoký a prudký a řval a býval většinou ve špatné náladě, i když uměl taky být nepříčetně veselý a sršet vtipem a dobrou náladou a velkorysostí, která většinou končila na mých buchtách. Většinou jsem nechuť skrývala, přestože se mi k otci ani ke klavíru nechtělo, těžko říct, koho jsem nesnášela víc, ale docela jistě myslím, že jsem otce nesnášela daleko víc, fyzicky se mi hnusil. Proto otec ještě i dnes čeká, až mě odpor přejde, to až se vlastně duševně ozdravím a budu smět z posady.
Otec mi trénoval i duši, protože vytrénovaná duše dělá muziku líp, a proto chtěl, abych psala básně, a to taky kontroloval. Je jeho povinností, říkal, můj talent rozvíjet, a kudy chodil, tudy o tom vykládal a přemýšlel, a úplně nejlepší pro něj bylo, když mě někdo pochválil, to se otec nesmírně, nepochopitelně radoval, jeho zadostiučinění vůči světu bylo nezměrné.
Bylo mi asi patnáct, když mi řekl „přál bych si, abys byla víc při těle“, a v létě mi pak doporučil cvičit v bikinkách. Ještě v Rybníčkách mně jednou navštívily děti od sousedů, to mi bylo snad deset, a ptaly se, kdo spí v té dětské postýlce s mřížemi, a já jsem řekla „já“ a děti vyděšeně zmlkly a koukaly a brzy vešel otec a vyhodil je, že jsou nevzdělané.
V tom měl pravdu, sousedovic děti neuměly používat metronom a hrát v přehnaně pomalém tempu a vůbec to všechno, protože neměly tak chytrého a obětavého otce jako já. Myslím, že potíže s ušima mi začaly dost brzy, kolem šestnácti let mne začaly údery metronomu bolet, s každým úderem se můj ušní bubínek zachvěl jako z facky, proto jsem pod metronom dávala deku, abych mírnila hlasité údery, které jsem v době, kdy jsem bydlela u Fišerů, nemohla už snést, i v tom byl můj život u Fišerů kulminací mého dosavadního života. Ale místo abych využila toho, že otec s matkou byli daleko a já na studiích v podnájmu u Fišerů, místo abych nechala klavír klavírem a otce otcem, jsem si koupila elektrický metronom, na kterém šlo vypnout zvuk a řídit se pouze červeným blikáním, a vůbec jsem se nesnažila odpoutat, naopak jsem si připevňovala pouta již sama, jako bezpečnostní pásy, a místo abych prostě odešla, jsem i nadále plnila víceméně přesně otcovy pokyny, jako by mne svým nemocným srdcem, nemocnýma rukama a chorobnou vášní léta zaléhal a krmil, jako se husám cpe násilím do chřtánu krmivo, a přitom se jim láskyplně vnucuje polykání tím, že se jim laská krk, od zobáku až po hruď jezdí ruce po bílém peří, a tak regulují dech a vnitřní trakt živoucího tvora. Máma zřejmě nebyla daleko od pravdy, když řekla, že jsem husa.
Taková husa pak taky zřejmě nebude lítat, a ani já jsem nemohla odletět od otcova vlivu. U Fišerů jsem žila od svých devatenácti do čtyřiadvaceti let sama, a jediné, čeho jsem byla schopná, bylo masturbování, z příliš pomalého hraní co nejsilněji a příliš pomalého hraní co nejtišeji, buď na židličce nebo v posteli, která stála vedle klavíru, hodiny a hodiny. Nakonec jsem už nehrála vůbec, jen jsem masturbovala, už to jinak nešlo, poté, co jsem hrála Bachovu B dur partitu celou přehnaně pomalu a co nejsilněji, ovšem jen z prstů, a potom pomalu a co možná nejtišeji, takže pomalé tempo bylo pomalejší, jsem masturbovala tolik, že se mi udělalo špatně. Jen jsem ležela v posteli a nevěděla, co se sebou, propadla jsem zoufalství a pocitu naprosté izolace a bezradnosti, jaký jsem dosud nepoznala, bylo mi ještě hůř než v dětství, protože v dětství jsem ještě pociťovala jako normální, že jsem většinu nocí před koncertem vždy probděla v dětské postýlce v panickém strachu, že vylítnu z paměti a zastavím a má hanba bude nekonečná a otec bude zuřit a už mě nebude mít rád, nebude se mnou chtít nic mít, kdybych ho tímhle způsobem zranila. Zradila. …